Polednice
10. 9. 2009
Polednice
Karel Jaromír Erber
- U lavice dítě stálo,
- z plna hrdla křičelo.
- ,,Bodejž jsi jen trochu málo,
- ty cikáně, mlčelo!
- Poledne v tom okamžení,
- táta přijde z roboty:
- a mně hasne u vaření
- pro tebe, ty zlobo, ty!
- Mlč! Hle husar a kočárek -
- hrej si! - tu máš kohouta!''
- Než kohout, vůz i husárek
- bouch, bác! letí do kouta.
- A zas do hrozného křiku -
- ,,I bodejž tě sršeň sám - !
- Že na tebe, nezvedníku,
- Polednici zavolám!
- Pojď si proň, ty Polednice,
- pojď, vem si ho, zlostníka!"
- A hle, tu kdos u světnice
- dvéře zlehka odmyká.
- Malá, hnědá, tváře divé
- pod plachetkou osoba;
- o berličce, hnáty křivé,
- hlas - vichřice podoba!
- ,,Dej sem dítě!"- ,,Kriste Pane,
- odpusť hříchy hříšníci!"
- Divše smrt ji neovane,
- ejhle tuť - Polednici!
- Ke stolu se plíží tiše
- Polednice jako stín:
- matka hrůzou sotva dýše
- dítě chopíc na svůj klín.
- A vinouc je, zpět pohlíží
- běda, běda dítěti!
- Polednice blíž se plíží,
- blíž - a již je v zápětí.
- Již vztahuje po něm ruku
- matka tisknouc ramena:
- ,,Pro Kristovu drahou muku!"
- klesá smyslů zbavena.
- Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
- poledne zvon udeří;
- klika cvakla, dvéře letí -
- táta vchází do dveří.
- Ve mdlobách tu matka leží,
- k ňadrám dítě přimknuté:
- matku vzkřísil ještě stěží
- avšak dítě - zamknuté.
